Slůně Bimbo

Bimbo se narodil jako malý obr s něžnou duší.

S hlubokou citlivostí a pozoruhodnou vnímavostí ve velikém sloním těle.

Tentokrát ne do divoké přírody, jako jeho babička, maminka nebo dávní předci, ale do cirkusové rodiny.

Mával svým srandovním chobotem sem a tam, s radostí se válel v trávě a blátě, nasával omamné vůně, nejraději tu maminčinu, mhouřil a znovu otvíral oči a plný zvědavostí osahával svým dlouhým nosem všechny ty roztodivné tvary kolem sebe. Tolik nových věcí! Tolik krásy!

Každý ševelící lístek na stromě nebo šustění trávy, každé zaštěbetání ptáčka, bzukot komára nebo šplouchání vody ho nepřestávaly uvádět v úžas. Těšil se, že pozná ten nekonečný prostor tam venku, za prkny velké ohrady cirkusového šapitó. Tam kde slunce hřeje a svítí na širém nebi, kde vítr příjemně šimrá a hladí, kde na něho jistě čeká velké dobrodružství!

Bimbo se začal pomalu rozkoukávat. Jeho tělo nebylo už tak nemotorné – už udržel i balanc, už ho poslouchaly i nohy, a chobotem dokonce uměl vykouzlit ladné pohyby.

Dny plynuly a sloní rodina se těšila z přítomnosti malého slůněte.

Jednoho dne se Bimbo chtěl rozeběhnout, ale ouha, nejde to! Někdo ho uvázal za nohu ke kůlu! Krotitel ho teď nutí dělat divné pohyby, jinak ho pokaždé dloubne čímsi pichlavým pod kůži.

„Au! To se mi nelíbí! Přestaň! Chci běhat a chci si hrát!“, snaží se křičet, co to jen jde. Nikdo mu ale nenaslouchá, nikdo mu nerozumí. Párkrát se ještě pokusí vzepřít a troubit na celé kolo, ale marně. Jeho volání zaniká v přívalu nadávek, příkazů a cirkusového hlomozu, mizí v pochmurném nekonečnu neutěšených chvil.

Uvnitř Bimba se rozprostřel hluboký smutek. Ještě několik týdnů se snaží vysvobodit z věznících lan, a pak to vzdá. Lana i vůle toho, kdo ho toužil ovládnout, byly silnější. Přestal koukat přes prkna ohrady a začal plnil rozkazy krotitele, který ho za poslušnost odměňoval nejen jídlem a pamlsky, ale také pozorností.

Velký, divoký, nepoznaný svět se krůček po krůčku zúžil na jedno malé smutné místo, uprostřed cirkusové manéže, plné smějících se lidí.

Netrvalo dlouho a Bimbo vyrostl v ohromného silného slona. Měl tolik síly, že mohl kdykoli lana kdykoli zpřetrhat, dokonce i ta lana neviditelná, vzepřít se a navždy opustit ohradu cirkusu. On už ale o své obrovské síle nevěděl. Uvnitř zůstal tím malým, smutným a poslušným slůnětem.

Tento příběh mi vyštěbetal vrabec a poprosil mě, ať ho vyprávím dál.

Rozpomeň se na svou sílu a moc, která dříme hluboko v Tobě a čeká na probuzení k životu.

Bibi